"Připadal jsem si podobně jako Izraelité při průchodu Rudým mořem před dvěma a půl tisíci lety."
Do Slavkovic 2018
Milé a milí, rád jsem s Vámi opět vyrazil na pouť. Letos již potřetí s proudem
z Českých Budějovic. Po roce, kdy většinu času v zaměstnání trávím v kanceláři, sedě na židli
u počítače. Tentokrát se z Budějovic přihlásilo více poutníků než loni, takže nás bylo kolem
třiceti. Říkal jsem si, zda-li jsme to loni s reklamou na náš proud nepřehnali. Společně se
Slavomírem, Elenou a Vladimírem jsme tvořili skvělý tým. Užíval jsem si čas společného
zpěvu, čas přednášek, modliteb i chval a zejména zdravení těch, které jsme na cestě potkali, a
to tradičním smekáním klobouku.
Velkou radost jsem měl z početné skupiny dětí a mládeže i z naší skvělé kytaristky
Anežky. Za pár let to budou právě tahle děcka a mládež, kteří ponesou přímluvné modlitby a
modlitby za uzdravení a osvobození bližních na svých nohou, pokud zaslechnou povolání
k téhle službě v hluku světa a v chaosu jejich životů.
Ukázalo se totiž, že nejobtížnější aktivitou pro naší polomládežnickou skupinu bylo
zachovávání chvil ticha v čase rozjímání během našeho denního programu. Bylo vidět, že si
s tichem nevědí rady jak dospělí, tak ani mládež a děti, kteří žijí, jak je dospělí naučili. Jako
kdybychom žili pouze tehdy, když mluvíme, a to podle hesla: „Dico ergo sum – mluvím, tedy
jsem.“ A přitom nám uniká hluboký smysl mlčení jako šance zaslechnout v lomozu světa i
svého života Boží hlas. Místo toho se stále točíme okolo sebe a recyklujeme sami sebe a
přitom máme pocit, že žijeme pouze tehdy, když vydáváme energii na to, abychom si potvrdili
vlastní identitu tím, že neustále „něco děláme“ a „něco říkáme“. Jako by nám nestačila
hluboká zkušenost, že jsme milovanými Božími syny a dcerami. Teprve pak se v nás může
probudit touha dát se Bohu k dispozici ke službě jeho království, jak to dělala panna Maria.
Na pouti jsem kromě zajištění obědů měl na starosti i to, abych vždy dovedl poutníky
na místa našich noclehů. A tak bych se rád podělil o jedno svoje svědectví z našeho putování:
Ve středu po obědě nás čekalo parné odpoledne při cestě lipovou alejí a pak lesem, kde se šlo
ve stínu stromů příjemněji. Poté, co jsme však vyšli z lesa, v místě, kde jsme plánovali
odpočinek, se na obzoru před námi ukázala hrozivá hradba z černých mraků. Říkal jsem si:
„Co to je?“, a přitom jsem zapnul na mobilu meteoradar, abych zjistil, kam ta mračna jdou.
Ukázalo se, že míří přímo na nás a že nás pravděpodobně během 20 minut smete průtrž
mračen s obrovskou záplavou vody. Po 5 minutách odpočinku jsem zavelel na odchod, což se
nikomu moc nechtělo. Přesto se náš tábor zvedl a vyrazil.
V této chvíli nás na posledním úseku naší středeční cesty čekala ještě modlitba
růžence. S velkou naléhavostí jsme se při jeho modlitbě obraceli na pannu Marii. Za silných
poryvů vichru jsme se výrazně zrychleným krokem co nejrychleji snažili dostat z vrcholu
kopce směrem k Brtnici, jak kdo mohl. Bylo mi jasné, že nám vzadu zůstávají slabší, které
s mateřskou péčí sbírala Anička, zatímco já jsem se s megafonem, ze kterého v podání Adély
zněla velmi naléhavá modlitba růžence, hnal vpředu z kopce. Nad námi visely černočerné
mraky, avšak zvláštní, asi zázračnou silou z nich nepadaly žádné kapky. Připadal jsem si
podobně jako Izraelité při průchodu Rudým mořem před dvěma a půl tisíci lety. A tak jsme na
přímluvu panny Marie zažili podobný zázrak a mohli jsme prakticky za sucha dojít do
Brtnice, kde na nás již čekali naši ubytovatelé.
S velkou radostí jsem si po příchodu všech proudů do Slavkovic užil společné večerní
sdílení i předání společného dárku všech poutníků – ikony sv. Vincence Pallottiho
o. Tomášovi s vděčností za 10 let požehnaného díla, které tady Pán skrze bratry pallottiny
vykonal.
Dáno ve čtvrtek 17. týdne v mezidobí 2018
Václav Jarolímek
Zpět
