Na poutích (a cyklopoutích) mě fascinuje jedna věc - je zde prostor pro sblížení lidí a vytváření přátelství, která mají velkou hloubku. Jako tradiční cyklopoutník jsem tedy přezul z cyklosandálů na sandály pěší a vyrazil.
Ač Moravák, na pouť jsem se vydal z Prahy. A proč Praha? Právě kvůli lidem. Čekal jsem, že život hlavního města je v některých ohledech náročnější a že mnoho lidí tam žije složité životní situace, někteří pak i těžké životní osudy. Určitě se pak mezi nimi najdou lidé, kteří pocítí, že pouť může být místem, které jim dá odpočinout od denních starostí a těžkostí. Dá jim posílit se přátelstvím s dalšími poutníky a také dá načerpat sílu k samotnému životu uprostřed ticha přírody a modlitby. Člověk, který putuje, jako by tušil, že jeho cíl není v něm samotném, ale někde mimo něj. Ten cíl - jako by bylo třeba hledat a za ním jít. To otočení se za cílem - jako by člověk měl příležitost osvobodit se od sebe a lehce vytušit, že jsou zde i větší věci, za kterými stojí za to jít.
Co jsou však ty těžkosti, které my lidi nejčastěji neseme a které nás někdy přivedou i na pouť? Nejsou to materiální starosti. Jsou to velmi často mezilidské a rodinné vztahy a hledání života samotného. A můžeme najít odpovědi na tyto svoje těžkosti uprostřed poutě? Kdo nám na ně odpoví?
Není to matka církev, která by nás měla v těchto věcech doprovázet a pomáhat nám? Ona určitě ano, ale můžeme jít ke konkrétním lidem a konkrétním skutkům. Je krásné, že nám někteří zorganizovali takovouto pouť. Je také krásné, že nás doprovázeli kněží a byli nám k dispozici. Avšak Svatý otec František chce ještě více, když tvrdí, že duchovní doprovázení je laické povolání a my laici bychom měli nejen růst do svatosti svého povolání, ale měli bychom svůj život sdílet s ostatními, být jim na blízku a někdy je i doprovázet na jejich cestě, když je to potřeba. Tak budeme moci všichni růst a sdílet svou cestu do nebeského království.
Boží ruka je štědrá a rád nám pomáhá. Avšak nejraději k tomu používá ruce a ústa naše vlastní nebo lidí kolem nás. Jeho uzdravující síla je tak veliká, že naše rány z minulých let proměňuje v naše charismata. A tam, kde jsme sami před léty strádali, tam dnes máme cit a pochopení pro druhé. Kéž to nejsou jen svědectví druhých, ale kéž se tak stane i v našich životech.
-pc-