6. den: Maria vždy panna - zjevení v Guadalupe
P. Karel Janů
Jak málo toho u nás o zjevení Panny Marie v Guadalupe v Mexiku víme. Přitom tato "tmavá Panna" je v Mexiku a v celé latinské Americe všudypřítomná. Její obrazy a sošky obklopené květinami zdobí luxusní byty právě tak jako chudé chatrče. Její obrazy najdeme i všude ve veřejných prostorách, v restauracích, na nádražích, v továrnách a dílnách nebo třeba na zpětném zrcátku soukromých automobilů. Taxikáři ji prosí o ochranu při svém povolání. Rodiče po ní pojmenovávají své děti Lupa, Lupina, Guadalupina.
Kdo je tedy tato Svatá Panna z Guadalupe a proč vzbuzuje neustále tolik pozornosti a je předmětem uctívání natolik, že byla v roce 1945 prohlášena Svatým stolcem patronkou a ochránkyní Ameriky?
Událostem zjevení Panny Marie v Guadalupe vděčí Mexiko za to, že radostná zvěst zde rychle zakořenila v srdcích indiánů, o což se bez velkých úspěchů kolonizátoři dlouhá léta snažili. Počátky tohoto zjevení se datují od 9. prosince 1531.
Historie zjevení
V prosinci roku 1531 šel sedmapadesátiletý prostý indián Juan Diego ze své vesnice Tulpetlác do města Mexika na mši a na výuku katechismu. Na cestě se mu na úpatí kopce Tepeyac zjevila překrásná dívka indiánského vzezření a tmavé pleti a požádala ho, aby vyřídil biskupovi, že jí má na tomto místě postavit kostel, aby zde mohla ukázat svůj soucit, dobrotu a pomoc. Biskup ovšem historce od příslušníka méněcenného národa neuvěřil. Dívka proto v novém zjevení požádala Juana, aby biskupovi na důkaz pravdivosti přinesl růže, které natrhá na místě prvního zjevení. Když pomineme to, že na dotyčném kopci rostly jen kaktusy, byl právě prosinec, tedy absurdní doba pro kvetoucí růže! Juan Diego našel ale kopec přímo porostlý kvetoucími růžemi, a tak jich natrhal tolik, kolik se mu jich vešlo do jeho pláště, indiánské tilmy. Když je před biskupem z pláště vysypal, vytvořil se na vnitřní straně pláště přímo před užaslými svědky obraz dívky - Panny Marie. Biskup byl okamžitě přesvědčen a na místě zjevení dal hned postavit kostel. Na žádost Panny Marie bylo toto místo nazváno Guadalupe.
Toto jméno nemá nic společného se španělštinou a je možné je odvodit z aztéckého slova "Coatlaxôpeuh", které znamená "Rozšlápla jsem hada".
Mnohý dnešní člověk si snad řekne: středověká legenda, jakých tou dobou bylo… Ale věc není zase tak jednoduchá. Panně z Guadalupe se také někdy říká politická svatá v nepolitickém rouše. Svým zjevením totiž uskutečnila dvě veliké věci. Zaprvé přesvědčila Španěly, že indiáni asi nebudou tak méněcenní, když se jim zjevuje Matka Boží. A přesvědčila je vskutku důkladně. Všimli jste si někdy toho, že v latinské Americe není a nikdy nebyl problém rasismu, čehož důkazem je i to, že v žilách příslušníků nejvznešenějších španělských rodin v latinské Americe koluje indiánská krev? Zvláštní, že? A za druhé, dosáhla toho, oč se marně snažily pluky misionářů. Za několik let po zjevení prakticky celé Mexiko přistoupilo ke křesťanství, ne tedy jen města, ve kterých měla katolická církev jasně navrch, ale nejzapadlejší samoty a osady, kam církev nemohla pronikat. (A ta víra pronikla Mexičany tak pevně, že se ji nepodařilo dodnes vyvrátit ani svobodným zednářům, ani nejzarytějším marxistům vyzbrojeným porevolučními proticírkevními zákony.) Tak se zde Panna Maria stala Přímluvkyní ubohých a chudých. I její tmavá pleť byla znakem účasti, a tak se stala pro indiány stálicí na obzoru naděje. Současně španělské a indiánské rysy jejího obličeje výmluvně říkají: "Jsem Matkou všech, indiánů i Španělů."
Maria je matkou nás všech, a přesto zůstává pannou. Tyto dvě věci jsou v jejím životě nesmírně krásné. Jako matka má vždy plně zájem o své děti a v jejím panenství se ukazuje její čistý vztah k Bohu a její touha po Něm. Nepatří nikomu, jen jemu. Těmito dvěma tituly, které jsou její identitou, naplňuje to, po čem se ptal jeden z učitelů zákona, když Ježíši položil otázku, co je v životě člověka nejdůležitější. Ježíš mu odpověděl: „Miluj svého Boha nade vše a svého bližního jako sám sebe.“
Mateřstvím PM se zabývala jiná přednáška, a tak budeme krátce rozjímat o čistotě a panenství srdce Panny Marie, protože i my prosíme Boha a toužíme, aby očistil naše srdce od všech nánosů zla, které se do něj dostaly skrze náš osobní hřích a oddělují nás od Něj.
Máme toužit, abychom znovu Boha milovali tak, jak se modlili Židé ve Starém zákoně: „celým srdcem, celou duší, celou svou myslí a silou“. Pak najedeme radost z Boha. A Bůh pak bude moci proměňovat nejen náš život, ale skrze nás i tento svět. Pak se stejně jako Maria budeme moci stávat prostředníky jeho milostí a jeho nádherným chrámem. Jeden kněz to obrazně řekl ještě lépe - jeho trvalým domovem.
Panenství Marie, to že byla stále pannou, v duchovním slova smyslu ukazuje, že její duše nebyla nikdy poskvrněna hříchem. Nikdy do srdce zlo nepustila. A to se potom projevilo i v tom, že jako žena zůstala pannou, po tělesné stránce.
Je známé, že jí Bůh udělil ty největší milosti a Maria nikdy žádnou nepromarnila. Nikdy se Bohu nezpronevěřila. Nehledala svoji cestu, ale toužila, aby Bůh byl jejím Pánem. Jejím Vším, jak se modlíval sv. František z Asissi.
Proto také bývá nazývána novou Evou. Stará Eva měla s Adamem od Boha též všechno - ale ona se Boha zřekla, když jí ďábel pokoušel a sváděl. Její postoj vycházel ze sobectví, kdežto u Marie vidíme, že ona ve všem zůstává před Bohem pokorná a vděčná.
Kořenem hříchu je pýcha, ale u Marie tento postoj nikdy nenalezneme. Když je jí řečeno, že má být matkou Boží, ve své prostotě odpovídá: „Jsem služebnice Páně. Ať se mi stane podle tvého slova.“ Ji nemůže vůbec nic od Boha odvést, protože celý její život je stálým opakováním Bohu –„Fiat“.
Kolik z tohoto Mariina panenství je v nás? Kolik je v nás pokory? Jaké je naše srdce? Kolikrát hledáme ve svém životě Boha, protože čekáme jeho dary? Ale Maria nikdy nehledala Boží dary. Jí šlo o Boha samotného. To krásně vykresluje kalvarská scéna. Ona zůstala s tím, kterého už nikdo nechtěl, pod křížem. Kde jsem já, když Pán je na kříži? Líbila se mi jedna kniha protestantského autora, který říká, že velký úspěch dnes mají osobní svědectví víry, kdy přichází různí lidé a svědčí, jak jim Bůh pomohl. A povzbuzují druhé, ať i oni hodně věří a Bůh jim splní to, o co prosí. Sám říká, že Bůh mu jeho prosbu nesplnil, ale přesto má víru a lásku k tomuto Bohu. Protože ví, kým a kdo je tento Bůh. Je to Bůh nadevše nás milující, ale ne Bůh našich přání a představ. I Maria je tou, která společně se sv. Pavlem může říci: „Co nebo kdo by mne mohl oddělit od lásky Kristovy.“ Ví, komu uvěřila. A ví, pro koho se rozhodla.
V nás je tolik převahy z naší druhé matky Evy. Tolik z její nevěrnosti. Duše každého z nás je poskvrněna tolika nevěrnostmi a hříchy. Naše srdce není panenské.
Bůh ale nechce, abychom ve hříchu zůstali. Proto poslal svého syna a ten nám dává matku. Matku, která se nás ujímá, která je nám dobrým vzorem. Která nám vyprošuje, rozdává a nabízí pomoc. A pomoc od ní je vždy nejlepší, protože matka si z toho, co je pro její dítě, nikdy nenechá nic pro sebe. Ona jako panna nám vyprošuje a pomáhá mít toto čisté srdce. Srdce nové Evy. Srdce a duši, jakou má panna pro svého ženicha.
Srdce, které znovu touží po Bohu a jeho plánu, které je mu zcela oddané a zcela mu chce patřit. Které mimo Boha nehledá jiné náhražky a nechce jej za nic vyměnit.
A tak na přímluvu panny Marie prosme. Panno Maria Guadalupská, vypros nám toto panenství srdce, aby i Bůh byl Pánem a touhou našeho života.