3. den: Nanebevzatá
DESET MEDITACÍ O MATCE BOŽÍ doc. ThDr. Ctirad Václav Pospíšil OFM
(redakčně vybral, zkrátil a upravil P. Jaroslav Sojka)
V roce 1950 o slavnosti Všech svatých prohlásil papež Pius XII., že nanebevzetí Panny Marie je zjevenou pravdou, a proto je třeba, aby ji křesťané přijímali s odpovídající vírou a úctou.
Co znamená takové nové dogma? Pravd víry rozhodně nepřibývá, víra je přece jediná, neměnná a i dnes musí být tatáž jako na počátku církve. Boží lid po vzoru Matky Boží však ustavičně rozjímá dar Božích pravd, bez nichž není svobody a života v plnosti.
Patří opravdu jasný klenot Mariina nanebevzetí k pokladu zjevení? S touto otázkou se Pius XII. počátkem roku 1946 obrátil na celou církev reprezentovanou biskupy. Neomylnost ve věcech víry patří v první řadě celé církvi, Petrův nástupce není ani majitelem pravdy ani vlastníkem církve, má na této neomylnosti svůj jedinečný a zcela nezastupitelný podíl. On není pánem, je služebníkem služebníků Božích a prvním vyznavačem Pravdy, jíž slouží stejně jako všichni, kdo ji upřímně hledají čistým srdcem.
Dlouho předtím, než začala poslední fáze cesty k dogmatizaci, se na Petrova nástupce obracela řada křesťanů s žádostí o prohlášení nového dogmatu. Již na Prvním vatikánském koncilu tak učinilo 195 biskupů. Pak následovaly petice z celého světa. Pokud se týká Čech a Moravy, celkový počet žádostí dosahuje úctyhodné sumy 37.669. Jednotliví biskupové v Čechách a na Moravě většinou ještě před rokem 1918 podali nebo podepsali celkem 14 žádostí. Celkový počet dopisů z celého světa volajících po vyhlášení dogmatu bylo 8.086.396. Všechny žádosti o prohlášení dogmatu o nanebevzetí dokládají velikou lásku a úctu Božího lidu k Matce Páně. A právě veliká láska dospívá velmi často k poznání tajemství milované osoby mnohem dříve a přímočařeji než pouhý rozum.
III. Kořeny pravdy nanebevzetí Bohorodičky v Písmu
Událost samotnou nám nelíčí žádný očitý svědek. Písmo o nanebevzetí Panny Marie rovněž výslovně nehovoří. Ale ta nejzásadnější výpověď Nového zákona spočívá v tom, že Matka je vždy velmi těsně spojena se svým božským Synem.
Jestliže Bůh Otec vyžaduje Mariin souhlas k tomu, aby se mohl vtělit jeho Syn, jestliže je s ní Ježíš Kristus úzce, tedy i tělesně spjat jako dítě s matkou, jestliže ona ukládá v srdci a pokorně rozjímá nad vším, co se týká jejího jednorozeného syna, jestliže stojí pod jeho křížem a v srdci trpí spolu s ním a v tichosti říká své mateřské ano k jeho sebevydání na dřevě kříže, jestliže je spolu s učedníky při tom, když její Syn sesílá církvi, svému tajemnému tělu, Otcova i svého Ducha, jak by mohla nebýt dokonale spojena s Ježíšem v jeho slávě. Stačí tedy jen nepatrně prodloužit linii svědectví Písma o spojení mezi Matkou a jejím božským Synem a můžeme dogma opřít o Písmo svaté.
IV. Nanebevzetí jako tajemství pokory a víry
Mariino úzké spojení s Ježíšem Kristem krásně dokladují dva novozákonní hymny, které se tak často modlíme v liturgii hodin. První je z listu Filipanům (2,6 - 11). Hovoří se tam o tom, jak se Ježíš Kristus dobrovolně učinil služebníkem, ba otrokem, ponížil se a stal se poslušným až k smrti na kříži. Hlubina kříže je hlubinou slávy Ježíšova synovství, jehož výsost se zjevuje ve vzkříšení a v nanebevstoupení. Druhý hymnus je Magnificat z první kapitoly Lukášova evangelia (1,46 - 55). Maria sebe samu nazývá služebnicí, ba otrokyní Páně, avšak i její pokora není ničím jiným než hlubinou oné slávy, pro niž ji budou velebit všechna pokolení. Celý Nový zákon úplně vyvrací naše staré představy o slávě a o moci. Ta pravá sláva je zároveň nejhlubší pokorou.
Panna Maria též bývá spojována se starozákonní Archou úmluvy, ve které byly uloženy desky desatera – staré smlouvy. Starozákonní Archa úmluvy byla uložena ve velesvatyni Jeruzalémského chrámu. V knize Zjevení čteme zmínku o tom, že v nebeském chrámu přebývá Boží schrána úmluvy (srov. Zj 11,19).
Od okamžiku, kdy se Maria stala příbytkem pravého Božího Syna, stala se také živým znamením jeho přítomnosti uprostřed Božího lidu, stala se Archou úmluvy nové smlouvy. V Marii je uložen celý Nový zákon, samo Boží Slovo. Zákonem vepsaným do desek našich srdcí je jediný vtělený Boží Syn, jehož máme následovat a napodobovat, a tak se stávat Božími syny a dcerami v Kristu. Z toho všeho vyplývá, že nová Archa, celá Mariina lidská bytost, musí být stejně neporušitelná, jako je nezničitelná Boží věrnost.
VI. Dogma
Pius XII.: "... Naší autoritou vyhlašujeme, prohlašujeme a definujeme jako Bohem zjevené dogma, že neposkvrněná Bohorodička a ustavičná Panna Maria, když se uzavřel běh jejího pozemského života, byla vzata s duší i tělem do nebeské slávy (Munif. Deus č. 44).
Pius XII. jasně říká, že prohlášení dogmatu o nanebevzetí má být oslavou nejsvětější Trojice.
"My, ... pevně doufáme, že toto slavnostní prohlášení a definice nanebevzetí nemálo prospěje celému lidstvu, protože se stane oslavou nejsvětější Trojice, s níž je Panna a Bohorodička spjata jedinečnými svazky (Munif. Deus č. 42)."
Základem oslavení celé Mariiny bytosti je to, že při početí vtěleného Syna byla celá její bytost proniknuta Duchem Svatým. To, co bylo v Nazaretě a v Betlémě skryté, se plně projevuje v oslavení pokorné Služebnice Páně.
V dokumentech Druhého vatikánského koncilu nacházíme následující myšlenku:
"Při slavení ročního okruhu Kristových tajemství uctívá svatá církev se zvláštní láskou blahoslavenou Marii, která je nerozlučně spjata s vykupitelským dílem svého syna. V ní církev obdivuje a chválí nejvznešenější plod vykoupení. V ní jako v čistém obraze s radostí nazírá to, čím sama touží a doufá zcela být (SC 103)."
"Dne 15. srpna slavíme slavné Mariino nanebevzetí. ... Je to svátek, který staví před církev i celé lidstvo obraz i hodnověrný doklad uskutečnění toho, k čemu je zaměřena naše naděje. Vždyť tato plnost oslavení je připravena pro ty, kdo jsou Kristovými bratry, ... (Pavel VI., Marialis cultus, č. 6)."
Bůh stvořil člověka, který je jednotou duše a těla, a chce spásu celého člověka. Proto je Kristovo vítězství nad hříchem a smrtí spojeno s oslavením jeho těla. V nebi není pouze Spasitel s oslaveným tělem, ale také první dokonale spasená, Bohorodička Panna Maria. Svatý Bernardin Sienský hovoří o tom, že bylo velmi vhodné, aby bylo v nebi oslaveno nejen tělo muže, jak to vidíme v Kristu, ale také tělo ženy, jak to vidíme v nanebevzaté Panně Marii. Bůh chce spasit skutečně celého člověka. To je také velkým znamením, které povzbuzuje naši naději na plnost spásy.
Nanebevzetí Matky Boží nám tedy připomíná naši velikou zodpovědnost za naši vlastní spásu i za spásu celého tohoto světa. Žádná převtělení a žádné příští životy neexistují.
Jistě není náhodou, že Pius XII. prohlásil dogma o nanebevzetí panenské Bohorodičky právě v den slavnosti Všech svatých.
Základním úkolem tvora je, aby se co nejdokonaleji připodobňoval svému Stvořiteli, jako syn napodobuje otce (srov. Jn 5,19). Panna Maria je jako nejčistší a ničím neporušené zrcadlo, v němž se naprosto věrně a zároveň neopakovatelně odráží podoba trojjediného Boha.
V nanebevzetí Panny a Matky Marie vidíme i příklad Ježíšovy synovské úcty k matce. František Saleský říká: "Co by to bylo za syna, který by nezavolal k životu vlastní matku a nevzal by ji s sebou do ráje, kdyby to bylo v jeho moci?"
modlitba:
Jak velký, dobrotivý a úchvatně milosrdný je Bůh, který tak vznešeným způsobem stvořil, spasil a dokonale posvětil prostou dívenku z Nazareta, panenskou Matku svého vtěleného Syna. Klaňme se mu, chvalme ho, velebme ho s velikou radostí dnes i na věky. Amen.