2 . den: Neposkvrněné početí Panny Marie
P. Jaroslav Rašovský
Poté, co jsme se při včerejší přednášce zamýšleli nad označením Panny Marie jako Bohorodičky, se dnes přesouváme k označení dalšímu – Neposkvrněné početí. Když se řekne Neposkvrněné početí, mnoha věřícím lidem se tento termín hned spojí se zázračným početím Ježíše Krista, které se událo bez přičinění muže. Bohužel. Jedním z důvodů pro toto mylné chápání by mohl být původní víceznačný název slavnosti, ve které církev už více jak 100 let oslavuje Matku Boží, a který zněl – Neposkvrněného Početí nejblahoslavenější Panny Marie. Spíše bych však hledal příčinu v malém povědomí Božího lidu o věcech víry, protože i přesto, že se název slavnosti změnil na – Panny Marie počaté bez poskvrny prvotního hříchu, kde nezůstala žádná možnost jakéhokoliv mylného chápání, stále toto přesvědčení u lidu Božího přetrvává.
Když jsme si tedy vyjasnili, že se toto označení netýká početí Ježíše Krista, ale samotné Panny Marie jejími rodiči, můžeme se posunout o kousek dál. Název „Neposkvrněné početí“ bývá spojován se zjevením Panny Marie v Lurdech, kde se takto během jednoho z posledních zjevení ona sama označila. Než se ale dostaneme k samotnému zjevení, které bezpochyby hraje důležitou roli v tomto tématu, uděláme si takový malý exkurz do historie.
Dogma o neposkvrněném početí Panny Marie, které slavnostně vyhlásil 8. prosince 1854 papež Pius IX. bulou Inefabilis, nebylo pouhým zakončením teologických diskuzí, které se v katolické církvi vedly v průběhu 19. století. Pro pochopení celé šíře se musíme vrátit až k prvním staletím života církve, kde tyto spory o neposkvrněném početí začaly. Jedním z prvních nešťastných pokusů o uchopení tohoto tajemství Mariina života byl apokryfní spis Jakubovo protoevangelium (asi z 2. stol. po Kr.), který se inspiroval Lukášovým evangeliem. K Anně přichází anděl a zvěstuje jí narození Marie bez přičinění jejího muže Jáchyma, který se právě v danou chvíli, aby se vyloučila jakákoliv pochybnost, nachází na poušti, kde se po 40 dní postí. Tento spis však v církvi nikdy nebyl pokládán za věrohodný zdroj informací nejen pro nesoulad s evangelii, ale také pro nesčetné množství chyb a nepřesností, které způsobila autorova neznalost prostředí, o kterém psal.
Kdo však ovlivnil vývoj celého dogmatu, byl Pelagius, který žil na přelomu 4. a 5. století. Ten se jako vůbec první vyslovil o Mariině bezhříšnosti. Jelikož se však za svého života vzdálil od učení církve a byl odsouzen jako heretik, jehož sokem byl samotný sv. Augustin, byla církev na Západě k tvrzením, která jakkoli obhajovala neposkvrněné početí Panny Marie, velmi opatrná až odměřená. Postupem času o to více, když vznesli své pochybnosti i sv. Bernard, sv. Bonaventura a sv. Tomáš Akvinský, což vedlo dokonce k tomu, že se o přívržence tohoto tajemství začala tajně zabývat i římská inkvizice.
Když se tedy díváme na celý vývoj, můžeme si konečně uvědomit, kolik komplikací bylo už od počátku spojeno s tím, co my dnes považujeme za úplnou samozřejmost. A zároveň o to více vnímat velikost a trpělivost Matky Boží, která i přes všechna tato negativa dokázala skrze svá zjevení vnést do církve neměnnou nauku o tom, jak si ji Bůh již od samotného početí připravoval na její poslání.
Neposkvrněné početí, mimo to, že přikládá člověku důstojnost od samého početí, která je mnoha lidem kvůli naší kultuře smrti odepřena, je především důkazem Boží péče o člověka už od samého počátku jeho existence. „Hospodin mě povolal od matčina lůna, již v mateřském životě mě nazval jménem,“ říká prorok Izaiáš (Iz 49, 1) a proroku Jeremiášovi říká samotný Bůh: „Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě.“ (Jer 1, 5) Není tedy nijak překvapivé, že se Bůh stejně sklonil k poníženosti své služebnice Marie, když ji chtěl připravit k mnohem většímu úkolu, než měli všichni proroci. Aby mohla být důstojným příbytkem samotného Syna Božího, bylo třeba, aby v celém svém životě nebyla ani na malý okamžik poddána moci zlého ducha. „Ona je ženou zaměřenou k výšinám, není shrbená pod břemenem hříchu, není pokřiveně zaměřena na sebe samu, nýbrž je otevřena Boží lásce, lásce k lidem, k tvorům. Není otrokyní poznamenanou cejchem nepřítele lidského rodu, nýbrž je milovanou dcerou nebeského Otce.“ (LG 53)
Jako si Bůh připravil, vyvolil a doprovázel Pannu Marii už od jejího početí, stejně si připravuje, volí a doprovází každého z nás. Právě to nám má připomínat ono tajemství naší víry, které se do učení církve oficiálně dostalo sice až v 19. století, ale bylo její součástí už od samého počátku.
Ještě než se vrátíme ke zjevení Panny Marie v Lurdech, je třeba zmínit jednu událost. Matka Boží sebe totiž neoznačila jako „Neposkvrněné početí“ až při tomto zjevení, které proběhlo po vyhlášení samotného dogmatu. V roce 1830, což bylo 24 let před vyhlášením dogmatu, se Panna Maria zjevila řeholní sestře Kateřině Labouré, kterou požádala, aby dala razit její medailky s nám dobře známým textem: „Ó Maria, bez hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se k tobě utíkáme.“ Zvláštní je především fakt, že medailky dostaly církevní schválení a staly se velmi oblíbenými mezi Božím lidem, i přesto, že učení o neposkvrněném početí nebylo v té době ještě oficiálně vyhlášeno.
Zdánlivě jednodušší to mohla mít Bernadetta Soubirousová, které se Matka Boží zjevovala od 11. února do 16. července 1858 v Lurdské jeskyni, tedy 4 roky po vyhlášení dogmatu. Záměrně říkám zdánlivě, protože o jednoduchosti nemohla být vůbec řeč.
Když se této čtrnáctileté dívce Panna Maria zjevila, změnilo jí to naprosto celý život. V počátku však ne úplně chtěným způsobem. Vyobrazení této události známe určitě mnoho, málokteré nám ale dokáže předat to, co prožívala tato mladá vizionářka. Všechno vypadá tak idylicky – Panna Maria září ve skalním výklenku, Bernadetta klečí a modlí se růženec, všude kolem krásná příroda…atd. Ve skutečnosti to až tak krásné místo nebylo a nebýt onoho zjevení, málokdo by o něj dodnes zavadil pohledem. Stejně jako toto místo, tak i Bernadetta prošla dlouhou strastiplnou cestu, než jí lidé uvěřili, že si pouze na něco nehraje a nevymýšlí si.
Když pomineme nedůvěru lidí, třeba i vlastní rodiny, riskovala Bernadetta mnohem více, ať už ze strany církve, kde jí hrozily tresty za svádění věřících, tak ze strany státu, který nesl nelibě rozkvět lidové zbožnosti v době, kdy měla být na ústupu před rozmachem vědy. I proto bylo Bernadettě vyhrožováno vězením, jestliže na místo nepřestane chodit. Nic však tuto mladou duši neodradilo, takže se v průběhu roku z místa zjevení, kam z počátku chodilo několik desítek lidí, stalo skutečně poutní místo, na kterém se doslova mačkal desetitisícový dav.
Bernadetta po celou dobu žila v nejistotě v rámci identity krásné paní, která se jí zjevovala. Matka Boží se jí totiž představila až 25. března, kdy o sobě řekla, že je „Neposkvrněné početí“. Právě tato výpověď pomohla k uznání pravosti zjevení před církví, protože bylo takřka nemožné, aby mladá vesnická dívka cokoliv věděla o tomto označení, které bylo teprve nedávno církví prohlášeno za dogma.
Ještě než opustíme lurdské téma, stojí za zmínku jedna zajímavost z našich končin. Při pronásledování židů během druhé světové války se do Lurd dostal pražský rodák Franz Werfel, který zde složil slib, že pokud se mu podaří emigrovat do Ameriky, vyzpívá o těchto událostech píseň podle svých schopností. Tento slib také splnil a v roce 1941 napsal román Píseň o Bernadettě, jehož výjimečnost podtrhuje fakt, že jej nenapsal žádný zbožný katolík, ale žid, k čemuž se i sám v úvodu přiznává. Tato skutečnost jen potvrzuje slovo archanděla Gabriela, kterým uzavírá zvěstování Matce Boží: „Vždyť u Boha není nic nemožného.“ (Lk 1, 37)
Společně jsme si tedy prošli cestu k ustanovení dogmatu o neposkvrněném početí Panny Marie i cestu k uznání zjevení Matky Boží v Lurdech. Obě tato témata nespojuje jen ono podivuhodné označení naší nebeské Matky, ale také dlouhá cesta, kterou bylo třeba ujít k vytouženému cíli. Jako vedla dlouhá cesta plná komplikací a nesnází k vyhlášení dogmatu o neposkvrněném početí Panny Marie, stejně tak vedla nelehká cesta k uznání zjevení Panny Marie v Lurdech. A můžeme jít ještě dál. I my jsme stále na cestě, která také není jednoduchá a je bezpochyby plná překážek. A to nemyslím jen tuto naši poutní cestu, kde je cíl také stále v nedohlednu, ale celou naši životní pouť, která má skončit v milosrdné náruči našeho nebeského Otce.
Všichni jsme poutníky k věčnosti. A ať už nás na naší cestě potká cokoliv, můžeme si být jisti, že nikdy nejdeme sami a že na ní máme vynikající průvodce, jimž vévodí ten, který je Cesta, Pravda a Život. (Jan 14, 6)
Svatá Kateřino Labouré – oroduj za nás!
Svatá Bernadetto Soubirousová – oroduj za nás!
Panno Maria, počatá bez poskvrny prvotního hříchu – oroduj za nás!