1 . den: Panna Maria – Bohorodička
P. Josef Peňáz
Představme si řetěz s různě velkými články. Tento řetěz připevníme ke stropu a dole na něj něco zavěsíme. I když je rozdíl mezi velikostí a v jistém smyslu závažností jednotlivých článků, pokud jeden z nich přelomíme – ať už velký nebo malý, zavěšená věc spadne. Nebo si představme, jak u některých druhů látek stačí přetrhnout jedinou nitku a rozjede se oko, takže se celá látka postupně zničí. S články naší víry je to podobné.
Máme důležitější články víry, např. o Boží trojjedinosti, o boholidství Pána Ježíše. Máme také méně důležité články víry – o Panně Marii, o svátostech, o papežství. Všechny články spolu souvisí, někdy více, jindy méně, ale vždycky souvisí. A tvoří jakýsi pomyslný řetěz nad propastí, řetěz, na kterém je zavěšen náš duchovní a křesťanský život. Nesmíme přelomit ani důležitější (větší) článek, ale ani ten méně důležitý. V obou případech by totiž vše spadlo...
Jiné přirovnání mluví o vykrvácení: Říznutí do tepny je sice závažnější než říznutí do malíčku u nohy. Ale pokud se v druhém případě krvácení nezastaví, i z rány v malíčku člověk postupně vykrvácí. Zpočátku se nic neděje, člověk žije a funguje dál, ale pomalu a jistě ztrácí krev, až zemře. U říznutí do tepny je vše rychlejší a závažnější, ale výsledek je v obou případech stejný. Popření nějaké významnější pravdy víry přirovnáváme k říznutí do tepny, popření méně významné pravdy víry přirovnáváme k říznutí třeba do malíčku. I když člověk popře něco méně závažného, pokud to tak nechá, pomalu a jistě spěje tam, kam by velmi rychle dospěl, kdyby popřel něco závažnějšího.
Jako je potřeba zachovat celistvost řetězu, na kterém je něco zavěšené, jako je potřeba zachovat netknutost celého krevního oběhu, tak je potřeba přijímat a vyznávat celou křesťanskou nauku včetně těch méně závažných článků víry.
Malé články našeho pomyslného řetězu mají význam nejen pro ten zavěšený předmět, ale i pro ostatní články – i pro ty velké. A tak články víry o Panně Marii mají přímý vztah k významným a velmi důležitým článkům víry o Pánu Ježíši. Zdravá mariánská víra svědčí o zdravé víře v Ježíše Krista, popření nebo překroucení nauky o Panně Marii vede k popření nebo překroucení nauky o Pánu Ježíši, o tom, ke kterému se hlásíme! Tuto souvislost si křesťané uvědomovali už ve starověku.
A tak kvůli ryzosti a čistotě našeho duchovního vztahu k Pánu Ježíši podívejme se na to, čemu věříme o Panně Marii, aby i naše víra o něm byla skutečně křesťanská.
Kdykoli mluvíme o Pánu Bohu, pokoušíme se lidským způsobem vyjadřovat něco božského. I když to bude zcela pravdivé, nikdy to nebude výstižné. Na to pamatujme, když např. řekneme, že se Bůh rozhodl atd. Mezi Božím rozhodováním se a tím, co si my, lidé, představíme pod pojmem „rozhodovat se“, je nekonečný rozdíl...
Bůh se ve své lásce rozhodl stát se jedním z nás, lidí. Zůstává Bohem, nemění se, ale přijímá, pozvedá lidství. S tím lidstvím se děje změna, a veliká. Bůh tak činí proto, aby nás vykoupil z hříchu. Boží Syn v sobě spojil lidskou přirozenost s božstvím. Tím to naše lidství nesmírně vyvýšil. A tak už při vtělení Božího Syna se začíná dít naše vykoupení, které pak vrcholí na kříži, kdy se i s lidstvím jedinečně odevzdává Bohu Otci; jakoby předává Bohu lidskou přirozenost. Tak nesmírně to lidství vyvýšil. Při nanebevstoupení je to zjevné ještě více.
Početí, Panna Maria. V ní se událo ono spojení lidské přirozenosti s božstvím v jediné a věčné osobě Syna. Ten zůstává sám sebou, ale přijímá lidství. S božstvím se žádná změna neděje, zato s lidstvím ano: zjevně patří Bohu, je vukupováno, je odevzdáváno, je zbožšťováno, i když i ono zůstává samo sebou: V jediné osobě Ježíše Krista trvá božství i lidství zároveň.
To vše se děje v lůně Panny Marie. A tak má Panna Maria význam pro vykoupení nejen v tom smyslu, že se Boží Syn stal člověkem skrze ni, ale i v tom smyslu, že se to vykoupení začalo dít v ní, uprostřed ní – nové Evy rodící nás k novému životu – rodící nás pro věčnost. A jako vykoupení začalo zde a na kříži vyvrcholilo, tak také nové rození lidstva z nové Evy, Matky všech živých, začíná již zde a vrcholí na kříži, kde jí Pán Ježíš o těchto nových dětech říká: „Ženo, to je tvůj syn...“, kde pronikl její srdce meč bolesti jako kopí Ježíšova žebra, odkud vyvěrá životodárný proud jako pramen z nitra (Jan 7) – předobraz Ducha Svatého – oživovatele, dávajícího život – Ducha Svatého, který dává milosti pro život věčný, Ducha symbolizovaného proudem vody.
S radostí se obracíme na Boha jako na Otce, protože jsme křtem přivtěleni k jeho Synu, a máme tudíž podíl na tom, co je mu vlastní, včetně jeho synovství. Ale v jiném smyslu máme díky svému přivtělení k Ježíši Kristu podíl také na jeho synovství vůči Panně Marii – když při křtu – při přijetí ovoce kalvarských událostí přijímáme i to, co tam o Panně Marii prohlásil...
V Ježíši Kristu jsme dostali účast na Božském životě, Panna Maria, která se stala Matkou Boží, je i naší Matkou, také naše lidství bylo zbožštěno a tato nabídka při křtu na nás konkrétně aplikována.
Nauka o božském mateřství Panny Marie stojí na tom, že je Matkou Pána Ježíše, který i když má dvě přirozenosti, božskou a lidskou, je jediným Ježíšem. Tohoto jediného Pána Ježíše Panna Maria porodila, proto je – nepřímo – Matkou Boží. Boží Syn je sice jako Bůh od věčnosti a původ má pouze v Otci, Panna Maria žila až od určitého času a v průběhu času mu „předala“ jen lidskou přirozenost, nicméně osoba je víc než pouhá přirozenost. A právě osobu Panna Maria porodila. Právem se tedy nazývá a je Matkou Boží.
Svatá Alžběta pod vlivem Ducha Svatého vyjadřuje jedinečnost Mariina mateřství slovy: „Požehnaná mezi ženami“ a „Matka mého Pána“. K tomu je dobré poznamenat, že „Pán“ jakožto označení Ježíše Krista je v biblické mluvě totéž, co „Pán“ – výraz nahrazující Boží jméno „Jsem, který jsem.“ – Bůh. To, co svatý Tomáš plně pochopil až po vzkříšení („Pán můj a Bůh můj“ – „o Kyrios (JHWH) mou kai o Theos mou“), poznává svatá Alžběta ještě před jeho narozením. Sám Duch Svatý ji vede k tomu, aby o Marii vyznala „Matka mého Pána“ – Matka Boží. A proto je Maria požehnaná mezi všemi ženami, tedy i mezi všemi matkami, jedinečná. Ne jen tak ledasčím, jedinečná je svým božským mateřstvím.
Téma Mariina mateřství nás však vede v naší zbožnosti ještě dál: Nejen že uznáváme, že Mariino Boží mateřství je čímsi jedinečným. Jako Ježíšova Matka zažívala úctu z jeho strany – vtěleného Božího Syna. A tohoto Ježíše my následujeme – i v jeho ctění Panny Marie. Jistěže se nejedná o žádnou bohopoctu, Panna Maria přes všechny výsady zůstává člověkem. Nicméně i ta úcta, která není bohopoctou, je opravdovou úctou. Pán Ježíš se nedopustil žádného hříchu, tedy dodržoval desatero – včetně čtvrtého přikázání. On vtělený Boží Syn Pannu Marii ctil. My, kteří jsme k němu připojeni skrze křest a těšíme se z toho, že jsme nepřímo – skrze něj – dětmi Božími, dětmi jeho nebeského Otce, máme skrze něj také jakýsi vztah k jeho Matce. Skrze něj jsme také dětmi Mariinými. Takže i z titulu desatera máme důvod k mariánské úctě...
Proč se Bůh tak snížil, že se stal jedním z nás? A proč se s tím nespokojil a snížil se ještě víc, že se podřizoval a ctil Pannu Marii - člověka? Odpověď je jediná: Pro jeho, můžeme říci dobrovolnou, lásku k člověku. Víme, co je nesobecká láska, které záleží na druhém, která se projevuje v tom vztahu vůči „TY“, kdy člověk nehledí pyšně jen a jen na (do) sebe, ale místo toho je díky pokoře schopen uvidět druhého a chtít jeho dobro pro něho samého. Tak nějak si můžeme přirovnat také lásku Boží k člověku: nesobeckou, které záleží na člověku, jehož dobro chce pro něho samého; která chce člověka obdarovat a vyvýšit. Běda však, kdyby naopak člověk kvůli tomu po svém vyvýšení sobecky a pyšně toužil! ... Láska Boží, které záleží na člověku, sleduje jeho dobro a jeho povznesení. I když vše opět vyústí do oslavy Boží, Boží láska k člověku je přesto skutečně nesobecká. Asi jako když rodičovská láska vůči dětem nakonec vyústí do jejich vděčnosti vůči rodičům, přesto je skutečně nesobecká, nezištná a opravdová. Z takové lásky se Bůh rozhodl mít jako člověk Matku, kterou by ctil a povýšil – kvůli ní, kvůli opravdové a nezištné lásce k člověku. My, následovníci Ježíše Krista, následujme ho i v tomto. Ctěme Pannu Marii z pokorné nesobecké lásky, lásky, které záleží na „tom druhém“, na Panně Marii a její slávě, kterou jí Bůh dal a my jí ji nesobecky a s pokorou přejeme. Jestliže ji Pán Ježíš ctil, my nebuďme tak pyšní, že bychom ve svém vztahu k Bohu chtěli vidět jen sebe a nic okolo nás. Vizme ostatní svaté, vizme Marii, vizme to, jak ji Bůh vyvýšil a požehnal mezi všemi ženami, vizme, že je Matkou Boží, a vyvozujme z toho důsledky pro svou zbožnost a svůj duchovní život.