Tato promluva zazněla během mše svaté v neděli 12. dubna 2026 v 15:00 ve Slavkovicích při pouti na Svátek Božího milosrdenství.
Vážený biskupe Pavle!
Drazí kněží a osoby zasvěceného života!
Milovaní bratři a sestry, poutníci víry, naděje a lásky!
S hlubokou vděčností dnes stojím mezi vámi v poutním místě Božího milosrdenství ve Slavkovicích. Toto místo není obyčejné. Vzniklo z víry a žije díky víře. Je to prostor, kam může člověk přijít takový, jaký je, a objevit, že Bůh se na něj dívá jinak, než se on sám dívá na sebe. Děkuji biskupovi Pavlovi za pozvání a pallotinským kněžím za jejich tichou a věrnou službu, díky níž se tato svatyně stává místem setkání s živým Bohem.
Přicházím k vám ze Lvova, z církve, která prožívá těžké chvíle a zároveň se každý den učí jedné základní pravdě: člověk může ztratit mnoho, ale pokud neztratí důvěru v Boha, neztratí všechno. Proto vám přináším svědectví lidí, kteří často žijí v nejistotě, ale nacházejí pokoj v Božím milosrdenství. Proto nechci, aby dnešní kázání bylo pouze teologickou úvahou, ale aby se stalo pozváním k velmi konkrétnímu setkání s Bohem, který je milosrdný.
Drazí přátelé!
Když otevřeme evangelium této neděle, vidíme apoštoly uzavřené ve Večeřadle. Není to jen obraz z minulosti. Je to velmi aktuální obraz nás, lidí, kteří zavíráme dveře, když se bojíme, ale také tehdy, když nás někdo zranil, když jsme zklamali, když se nám v životě něco nepovedlo.
Zavíráme dveře před ostatními lidmi, ale někdy je zavíráme i před Bohem. Pak můžeme být fyzicky přítomni v kostele a zároveň mít srdce uzavřené před pravdou evangelia.
A právě do takové reality přichází Ježíš. Nečeká, až se dveře otevřou. Nestojí venku a neklepe. Přichází navzdory zavřeným dveřím. To je první a velmi důležitá pravda o milosrdenství: Bůh nečeká na ideální okamžik, Bůh vstupuje do našeho života takového, jaký je. Vstupuje do našeho strachu, do našeho zmatení, do našich hříchů.
Když stojí uprostřed apoštolů, pronáší slova: „Pokoj vám“. Tato slova nejsou obyčejným pozdravem. Mají moc. Dotýkají se nitra člověka. Pokoj, který dává Kristus, nespočívá v absenci problémů. Vzniká ze zkušenosti, že jsem milován navzdory svým slabostem. Svatý Jan Pavel II. připomínal, že člověk nemůže pochopit sám sebe bez lásky. A milosrdenství je právě tou láskou, která se sklání nad člověkem v jeho nejtěžší situaci. Proto stojí za to se zamyslet nad tím, kým jsou apoštolové v této scéně. Nejsou to lidé, kteří dosáhli úspěchu. Nejsou to hrdinové víry. Jsou to lidé, kteří zažili porážku. Utekli od kříže. Nechali Ježíše samotného a možná v sobě nosí pocit viny. A přesto k nim Ježíš přichází, a tato skutečnost je nesmírně důležitá, protože si často myslíme, že k Bohu je třeba přijít uspořádaný, napravený, lepší. Evangelium však ukazuje něco opačného. Bůh přichází k člověku tehdy, když ten nejvíce potřebuje milosrdenství.
Svatá sestra Faustyna Kowalská zaznamenala Ježíšova slova, která znějí velmi jednoduše, a zároveň nesmírně hluboce: „Neboj se, hříšníku, já k tobě jako první natahuji ruku.“ V těchto slovech je obsažena celá pravda o Bohu. On nečeká, až člověk udělá první krok. On sám tento krok činí. Výmluvným znamením, které to potvrzuje, je to, že Ježíš ukazuje apoštolům své rány. Neskrývá je. To je překvapivé, protože bychom mohli očekávat, že vzkříšení odstraní všechny stopy utrpení. Rány však zůstávají. Proč? Protože jsou znamením lásky. Rána, která byla přijata z lásky, již není jen bolestí, ale stává se zdrojem života.
To je pro nás nesmírně důležité, protože každý člověk v sobě nese rány. Jsou rány viditelné a takové, které nikdo nevidí. Rány způsobené druhými, ale také rány způsobené vlastními rozhodnutími. Často se je snažíme skrýt, přehlušit, zapomenout. Kristus nás však zve, abychom k němu přišli právě s těmito ranami. Svatá Faustyna píše ve svém Deníčku, že v Kristových ranách je naše uzdravení. To znamená, že neexistuje žádná situace v životě člověka, kterou by Bůh nemohl proměnit.
Drazí bratři a sestry!
Ve stejném evangeliu se objevuje Tomáš. Jeho postoj je velmi blízký současnému člověku. Tomáš hned nevěří. Potřebuje vidět, dotknout se, přesvědčit se. Mnoho lidí dnes mluví podobně: chci pochopit, chci mít jistotu. Na tom není nic špatného. Problém začíná tehdy, když se člověk zcela uzavře možnosti setkání s Bohem. Ježíš Tomáše neodmítá. Přichází k němu a dovolí mu dotknout se svých ran. Je to neobyčejný obraz milosrdenství vůči lidské slabosti. Svatý Jan Pavel II. zdůrazňoval, že víra se rodí ze setkání s Božím milosrdenstvím a není pouze výsledkem uvažování, ale zkušenosti, že Bůh je blízko. Proto byl svátek Božího milosrdenství, který dnes prožíváme, dán církvi jako zvláštní dar. Svatá sestra Faustyna zaznamenala Ježíšova slova, že si přeje, aby tento svátek byl útočištěm a úkrytem pro všechny duše. Slovo „všichni“ je nesmírně důležité. Znamená to, že neexistuje člověk, který by byl vyloučen z Božího milosrdenství. Tento svátek přináší naději nejen věřícím, ale také těm, kteří se ztratili, kteří odešli, kteří možná ztratili víru. Neboť milosrdenství znamená, že se vždy lze vrátit. Svatý Jan Pavel II. říkal, že pro člověka neexistuje jiný zdroj naděje než Boží milosrdenství. Tato slova jsou mimořádně aktuální ve světě, který prožívá neklid, rozdělení a zmatení. Nezapomínejme však, že Boží milosrdenství vyžaduje lidskou odpověď. Touto odpovědí je důvěra. Svatá Faustyna napsala, že milosti z Božího milosrdenství se čerpají jedinou nádobou, a tou je důvěra. A důvěra není snadná. Vyžaduje rozhodnutí. Vyžaduje pokoru. Vyžaduje souhlas s tím, že ne všemu rozumím, ale přesto důvěřuji. Zvláštním místem, kde člověk zakouší milosrdenství, je svátost smíření. Tam slyšíme slova, která mění život: „Odpouštím ti hříchy.“ Jan Pavel II. připomínal, že zpovědnice je místem setkání s milosrdným Kristem. Není to jen náboženský obřad, ale skutečné setkání, které člověku navrací důstojnost.
Milovaní bratři a sestry!
Milosrdenství však nekončí tím, že je přijímáme. Musí se stát naším způsobem života. Ježíš posílá apoštoly a skrze ně každého z nás. Každý pokřtěný je povolán, aby byl svědkem milosrdenství. Nejde o velké skutky, ale o každodenní život. O způsob, jakým se díváme na druhého člověka. O to, zda umíme odpouštět, zda umíme být trpěliví, zda umíme vnímat něčí nouzi. Svatý Jan Pavel II. říkal, že milosrdenství je druhým jménem lásky. A to znamená, že každá pravá láska má v sobě rozměr milosrdenství. Bez něj se stává jen citem, který rychle pomine. Přicházím k vám z místa, kde lidé prožívají utrpení a nejistotu. A mohu říci jedno: tam, kde se objevuje milosrdenství, tam se rodí naděje. Milosrdenství má moc proměňovat realitu. Ne vždy okamžitě, ne vždy viditelným způsobem, ale vždy účinně.
Sestra Faustyna Kowalská napsala, že lidstvo nenajde klid, dokud se neobrátí k Božímu milosrdenství. Tuto větu lze číst jako diagnózu současného světa. Člověk hledá pokoj mnoha způsoby, ale pokud opomíjí Boha, nenajde to, co hledá. Proto nás dnešní slavnost vede k velmi konkrétnímu závěru. Milosrdenství není teorie. Vyžaduje rozhodnutí. Každý z nás si musí odpovědět na otázku: chci přijmout Boží milosrdenství a chci podle něj žít? Možná pro někoho bude toto rozhodnutí znamenat návrat ke zpovědi po mnoha letech. Možná pro někoho to bude odpuštění, které se zdá nemožné. Možná pro někoho to bude první krok k usmíření v rodině. A možná to bude prostě každodenní věrnost v malých věcech. Milosrdenství začíná v jednom srdci. V mém a ve tvém srdci. Ale milosrdenství nekončí v našem srdci, končí v srdci našich bližních. A to je to nejdůležitější.
Drazí poutníci!
Na závěr nám zbývá jediná výzva, která je zároveň modlitbou i cestou života – Ježíši, důvěřuji Ti. Pokud člověk tato slova skutečně vysloví a pokusí se podle nich žít, jeho život se začne měnit. Ne vždy hned, ne vždy snadno, ale skutečně. Ať tedy milosrdný Ježíš žehná vám všem. Ať vám daruje pokoj v srdci. Ať vás vede cestou naděje. A skrze váš život ať Jeho milosrdenství dosáhne těch, kteří ho nejvíce potřebují. Amen.
